Annabel Lestrange-V zrcadle temnot - Špeh

O Annabel se vždycky říkalo, že je krásná. Byla krásná, měla totiž krásu po kom zdědit. Její matka Bellatrix, dřív, než byla zavřená v Azkabanu, patřila za jednu z nejkrásnějších čarodějek vůbec. Annabel jí byla v mnohém podobná-měla Bellatrixinu svůdnou ženskou postavu, bledou, téměř opálovou kůži, štíhlé prsty na rukou a hlavně oči-tmavé oči s nádechem dozelena s těžkými víčky. Navíc byla neuvěřitelně silná. Její schopnosti sahaly daleko za zkušenosti těch, kdo měl kdy možnost je posoudit. Ani sama Annabel neznala všechny a občas ji to děsilo. Měla na svůj věk i obrovské znalosti, vynikala nejen v nitrobraně a v jasnovidectví, ale taky v zacházení s artefakty, které byly jako pro každou vědmu prostředkem k užívání magie. Stejně tak uměla namíchat skoro kterýkoli lektvar na světě. Co na ní ovšem bylo nejpozoruhodnější, že uměla čarovat nejen beze slov, ale i bez hůlky. Stačil jí pouhý pohyb rukou, lusknutí prsty, pohled…a lámaly se skály dokonalou a bezchybnou magií. Hůlku samozřejmě měla, ale od svých třinácti, kdy při obyčejném vznášecím kouzlu málem upálila profesora, takovou do hůlky dostala sílu, ji ke kouzlení nikdy nepoužila. Věděla totiž, že až ji použije, dojde k nejhoršímu. Svou nezměrnou sílu střádala ve svých tmavě rudých dlouhých vlasech a v amuletech, jimiž byla stále ověšená. Annabel občas děsilo, že neznala strop svých schopností, taky nevěděla, kde se v ní tak obrovská síla bere. Mnohokrát se snažila zjistit, kdo byl její skutečný otec, ale nikdy se to nedověděla. Matka jí to nikdy neřekla-než Bellatrix zavřeli do Azkabanu, byla Annabel ještě příliš maličká…a teď se Bellatrix vrátila k nejfanatičtějším služebníkům lorda Voldemorta. Annabel věděla, že to její matka nemá v hlavě v pořádku, že si možná ani nevzpomíná, že má nějakou dceru…Při této myšlence zlostně pomyslela na Narcissina manžela-Lucia Malfoye. Ten Bellatrix k jejímu žalostnému duševnímu stavu výrazně pomohl…
Annabel si povzdychla. Cítila se unavená, prázdná a vyčerpaná. Když se chtěla opřít a trochu se prospat, vyrušil ji pokřik nesoucí se celou chodbou.
„Zabini? Taky tě pozval profesor Křiklan na oběd? No né…to jsem teda zvědavej…“
No výborně, jestli se dostala do školy, kde se bude okatě pěstovat protekce..to jí ještě chybělo. Navztekaně se natáhla pro plášť, aby se šla podívat co se tam děje.
„Tak dávej přece pozor, chodí tu lidi a ne jen paviáni jako ty,“ zpražila cestou jednoho nebelvírského šesťáka s brýlemi a černými vlasy, ten si z ní však nic nedělal a šel po svém dál, jako by mu chodba patřila…Annabel ho následovala a nakoukla do kupé Horacia Křiklana. Bodrý tlustý stařík právě porcoval kuře a horlivě tahal z dětí vlivných kouzelníků rozumy. Annabel se udělalo z takového přístupu nanic, rychle tedy pozdravila a chtěla jít pryč, i když za ní profesor Křiklan volal pozvaní.
Byla na cestě ke svému kupé, když zaslechla, jak Křiklan mluví na chlapce s brýlemi, kterého napomenula.
„A tady náš slavný Harry Potter.“
No skvělé, takže to byl onen věhlasný Harry Potter, chlapec, co přežil smrtící útok Pána zla. Annabel se proti vůli ušklíbla. Bude ho sledovat. Pohladila si vlasy, pak neslyšně tleskla a stala se nevíditelnou. Byla to jedna ze schopností, o kterých věděla už dávno a kterou si nikdy nikdo nedovedl vysvětlit, stejně jako to, že umí mluvit s mrtvými nebo sama od sebe létat. Ale hodilo se to, to ano.
Trvalo skoro hodinu, než Harry Potter vyšel z profesorova kupé.Tvářil se samolibě a potěšeně a zamířil chodbou dál. Annabel za ním. Celou dobu se mu dívala do myšlenek, aby rozpoznala jeho úmysly, ale ty vyšly najevo až po chvíli, co se rozhodl, že se nevrátí do svého kupé, ale místo toho…
Tiše sledovala, jak si došel do kufru pro hábit ze zvláštní, tenké látky…Neviditelný plášť! Tak tady je. Vlastní ho Harry Potter! Potter si plášť oblékl, ale Annabel se neztratil, šla vedena jeho vlastní myslí, která se teď upínala k jedinému-zjistit, co má v úmyslu Draco Malfoy.
Byly u kupé, kde seděl Malfoy, Crabbe, Goyle, pak dívka, které ležel Draco hlavou v klíně a další tři zmijozelští, podle podoby jeden z nich byl zcela jistě Zabini, syn tlusté černošky, s níž se před odjezdem bavila Narcissa.
Potter se dost neobratně pokoušel dostat do kupé, výsledkem bylo, že byl málem viděn, když strčil nohu do dveří. Annabel si všimla, že Draco zpozorněl, ale nedal na sobě nic znát.
„Pán zla pro mě má důležitý úkol,“ začal vychloubačně. „Něco, co může svěřit jen schopnému Smrtijedovi.“ Annabel na nic nečekala a pronikla pod Dracovu platinovou čupřinu vlasů až do jeho mysli-viděla však jen strach a pochybnosti. Ano, dostal úkol, zvláštní úkol-když Annabel došla až tak hluboko, že věděla, co má Draco udělat, nejdřív ji zamrazilo, ale pak se musela usmát. Tohle mu nemůže vyjít, ani kdyby stokrát chtěl. A navíc on se bojí. A vychloubá se. Vůbec se jí to nelíbilo. I když dopředu věděla, že nic z toho,co mu lord Voldemort zadal, není schopen splnit, nelíbilo se jí to celé. Zaměřila se teď ale na Pottera. Jemu se mysl celá rozechvívala vzrušením-dává si dohromady dvě a dvě, pochopila. A pochopila, jak velcí jsou Malfoy a Pottter nepřátelé…
Zabini si chtěl sednout na svoje místo a Potter musel uskočit nahoru na přepážku pro kufry. Annabel věděla, že Draco zaregistroval, že mu pod pláštěm prosvitla bílá teniska. Nezbývalo nic než čekat.
Blížil se příjezd do Bradavic, všichni žáci se začali připravovat na výstup, oblékat si školní hábity a vynášet zavazadla. Annabel čekala přitisknutá ke zdi. Všichni zmijozelští kupé opustili, až na mladého Malfoye…a neviditelného Pottera. Annabel ani nemusela číst v něčí mysli, aby věděla, co se bude dít. Draco moc dobře věděl, že byl poslouchán, proto neřekl žádné zásadní informace, ale když zjistil, že ho Potter poslouchal, potrestal ho, znehybnil ho kouzlem a pak ho kopl do obličeje a zlomil mu nos. V Annabel se všechno obrátilo hněvem-taková zbabělost! Nenáviděla, když se někdo někomu nedovedl postavit čelem, když už si tedy říká jeho nepřítel. Ale to nebylo všechno. Malfoy Pottera na závěr přikryl Neviditelným pláštěm, aby ho nikdo nenašel. Annabel, stále ještě neviditelná, jen zuřila. Když Draco opustil vlak, poodešla, aby se pomocí pohybu rukou po vlasech zviditelnila.Vystoupila z vlaku…a div nevrazila do jakési ženy s myšími vlasy. Stačil jediný pohled do mysli a…
„Vy jste ostraha hradu? Tak jděte do vlaku a prohledejte všechny podlahy. A pořádně, Tonksová!“
Jmenovaná sebou prudce trhla, když ji Annabel oslovila příjmením, aniž ji kdy předtím viděla, ale neptala se na nic a šla splnit rozkaz. Profesionální bystrozorka, pomyslela si Annabel.
Zadívala se po prostranství před hradem. Bradavice byly opravdu majestátné, když se tyčily do výše a jejich odraz se mihotal na hladině jezera, po němž se plavili na loďkách prváci. Annabel se nedivila, než sem nastoupila, dala si práci a přečetla dějiny celé školy…proto ji neudivilo ani to, když zjistila, že tu tahají kočáry thestrálové.
Stále však chtěla sledovat Draca Malfoye a dát mu lekci za to, co provedl Potterovi. Zrovna nastoupil s kamarády do jednoho z kočárů…Annabel se uvelebila v kočáře, co jel hned za nimi. Cesta byla velmi krátká.Vystoupili před vchodem do Velké síně, kde stála profesorka mcGonagallová. Annabel si však chtěla sjednat pořádek ještě mimo školní půdu. Jemně poklepala Dracovi zezadu na rameno a až se podivila, jak neúměrně se lekl.No jistě, špatné svědomí, pomyslela si.
„Můžete jít chvíli se mnou, pane Malfoyi?“ zeptala se, ale znělo to jako jasný příkaz. Netroufl si odporovat, poslušně ji následoval až za temný roh, kam nedopadalo světlo svící.
„Zbabělče!“ ulevila si Annabel a z přívětivé slečny byla najednou rozlícená vědma. „Kdo si myslíš, že jsi? Vykládat o nebezpečném úkolu, ať je jakýkoli, před někým, kdo tě očividně poslouchá, nestoudně se vychloubat a pak někomu zbaběle ublížit! Copak nemáš dost cti, aby ses mu postavil v souboji!“ Namířila mu ukazováčkem na hrdlo a sledovala jeho ustrašený výraz. „Jsi potomek čistokrevného šlechtického rodu a chováš se jako špinavá lůza. Nikdy jsem si nemyslela, že syn matky, s kterou mám skvělé vztahy, že můj vlastní bratranec bude takovýhle zbabělec! Ale varuji tě, Draco, to bylo naposledy.Jsem Lestrangeová, nestrpím takovéto podlé manýry.Jestli by se to někdy chtělo opakovat, tak…“ z prstů jí vyšlehly malé rudé plamínky a vyděšený Malfoy málem vykřikl, kdyby ho včas kouzlem neumlčela. „Nechci ti ublížit,“ řekla, když jí trochu opadl hněv. „Ale nemůžu připustit něco takového. Ode dneška se mě budeš držet. Chci ti pomoci, tak to vezmi na vědomí…“
„Nepotřebuji ničí pomoc!“ vykřikl slabě, ale hlas se mu třásl nejistotou.
„To si jen myslíš. A nejednej se mnou tímto způsobem.“
Mluvila tiše, klidně…ale s takovou autoritou, že se málem na místě rozplakal. „Když budeš dělat, co ti řeknu, bude všechno v pořádku. Ale dopředu tě varuji, nesnaž se mě rozčílit. Můj hněv bolí stejně jako hněv Pána zla. A teď jdi.“